Naučná stezka


1) Úvodní tabule

Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem přicházíš

„Aut qui honeste suscepti“

  Vítáme Vás v Městečku Trnávce. Naše obec se nachází ve staré sídelní oblasti, kde se nalézají hmotné doklady již od dob pravěku. Oblast Trnávecka byla trvale osídlena od doby bronzové, o čemž svědčí nálezy této kultury v okolí i archeologické výsledky průzkumu z minulých let v cen­trální části obce. Nacházejí se zde a v okolí bronzové sekyry, jehlice, srpy i depoty bronzů včet­ně keramiky. Obcí a jeho okolím procházely od nepaměti komunikace z Olomouce k Litomyšli, ale i směrem od Brna na sever. V třicátých letech byl v obci nalezen poklad asi 2300 stříbrných mincí, tvořený denáry, rakouskými feniky a jedním braktátem.

  Obec byla ve středověku střediskem rozsáhlého panství s naší nepřehlédnutelnou dominan­tou hradem Cimburkem. Jeho prvním prokazatelným držitelem byl Bernard z Cimburka, o čemž svědčí listina z roku 1308, kterou jmenovaný Bernard prodává Stanimírovi z Letovic třináct lánů v Pacově. Tato listina je první písemnou zmínkou o obci. Kolem roku 1323 přešlo panství             s městem Jevíčkem do majetku pánů z Lipé. Od nich je v roce 1365 odkoupil markrabě Jan Jindřich, bratr císaře Karla IV.                V této listině je poprvé zmíněno městečko pod hradem a Stará Trnávka. Tyto dvě části žily svůj samostatný život až do roku 1919, kdy došlo k jejich spojení v Trnávku a od roku 1929 v Městečko Trnávku. Městečko mělo právo vybírat mýto, řídilo se městským právem a mělo asi i právo hrdelní jako střed panství.

  V roce 1839 žilo ve Staré Trnávce ve 43 domech 251 občanů, z toho 117 mužů a 134 žen. V Městečku Trnávce v 82 domech  494 občanů, z toho 241 mužů a 253 žen. Byl zde dvůr, špitál, dva hostince, mlýn a jeden kramář.

   Kostel se připomíná v roce 1409. V roce 1752 byl přestavěn do současné podoby. Je zasvěcen sv. Jakubovi Staršímu. Najdete zde i barokní Morový sloup restaurovaný v roce 2016 značným ná­kladem a sochu sv. Jana Nepomuckého.

o    Znakem obce je hradní zeď z kvádrů, s bránou se zdviženou mříží, věží, okny a kopulemi s praporci.
o    V roce 1897 zde byla založena Rolnická záložna.
o    V roce 1900 byla založena Rolnická mlékárna, pošta v roce 1868.
o    Železniční dráha byla uvedena do provozu 1. září 1889 pro osobní i nákladní dopravu, zkušební jízda byla 26. srpna 1889.
o    Sokol byl založen v roce 1906, hasičský spolek v roce 1881, včelařský spolek v roce 1900.
o    Škola v Městečku Trnávce slouží od nepaměti, od roku 1874 trojtřídní, od roku 1924 měštanská.

 V Městečku Trnávce žila německá menšina. V roce 1938 zde bylo 773 Čechů a 179 českých Němců. Po Mnichovu byla obec 24.listopadu 1938 zabrána do Říše. Osvobozena byla 9. května 1945. Městečko Trnávku tvoří v současné době třináct obcí a osad  a deset katastrálních území.             Ke dni 7. 7. 2017 zde žije 1402 obyvatel.


2) Cimburk a Durana

Cimburk a Durana

V den svátku sv. Martina projížděl krajinou křovisek, plevele a husté mlhy osamělý jezdec. Pozdě v noci narazil na opuštěné stavení. Jeho majitel hajný Honza napřed odmítl jezdci pomoc, ale jakmile mu jeho žena pošeptala tajuplné slovo Durana, poslal hajný hosta na nedaleký hrad Hausbrünn. Majitelka hradu jej prý jistě ráda přijme. Po hodině jízdy dorazil znavený rytíř na hrad, kde ho skutečně přijala velmi krásná a milá paní. Prokázala mu nebývalou pohostinnost. Její host – Zdenko von Bystric – sloužil rok ve vojsku krále Matyáše a nyní prchá před žoldnéři Jiřího z Poděbrad. To vše vyprávěl při pozdní večeři své hostitelce. Také mu svěřila svůj osud. Je údajně dcerou písaře Sigismunda Lucemburského a jedné benátské šlechtičny. Přílišná krása jí bránila ve štěstí a provázely ji různé skandály a vraždy v jejím okolí.

Rytíř Zdenko von Bystric byl dojat jejím vyprávěním a slíbil, že ji vysvobodí z věčného vyhnanství. Ráno vyvedl nějaký muž u hradu rytířova koně, ale bez jezdce, jehož věci předal hajnému Honzovi. Rytíř zmizel beze stopy.

O hradu Hausbrünn – Durana se vyprávělo, že do jeho bran vjelo hodně rytířů, ale žádný z nich se již nevrátil. To na nedalekém Cimburku vládla úplně jiná pohoda. Žil zde mladý Ulrich z Boskovic se svou mladou a krásnou paní, zbožňovanou Martou z Valdštejna. Žila zde i společnice Marty paní Monika a Ulrichův přítel Wanko z Radkova.

Rodinné štěstí však dostalo trhlinu. Při jednom lovu, kterého se zúčastnila Marta, se Ulrich setkal s překrásnou Italkou Impérií, majitelkou Durany. Marta se při lovu zranila a také setkání s tajuplnou ženou ji rozrušilo. Věnovala se stále více svému dítěti. Ulrich se jí odcizoval a myšlenkami byl stále více u Impérie, která ho lákala na svůj hrad. Wanko příteli rozmlouval toto dobrodružství, ale Impéria svou vůli prosadila. Ulrich se do ní bezhlavě zamiloval a scházel se s ní každý den na lesní chatě. Zdálo se, že hradní paní je tentokráte přemožena silným citem. Ale pod tímto pláštěm byla schována její vypočítavost, chlad a msta. Nenáviděla totiž každého muže, který ji přišel do cesty. Lákala je na hrad, kde jim po noci lásky vrazila dýku do srdce a vypila jejich horkou krev a nakonec se v ní i koupala. Jejím pomocníkem v hrůznostech byl Silvestro, který vždy zahladil všechny stopy.

Ulrich na svou manželku úplně zapomněl. Marta byla nešťastná, ale příliš pokorná a zbožná, než aby bylo schopna něco udělat. Svěřila se Wankovi, který už v šenku zaslechl, jak lidé říkají, že další obětí Durany – Impérie, bude právě Ulrich. Wanko se proto vydal za samotným králem, ale ten ho nepřijal, protože měl jiné starosti.

Impérie zatím dál řádila. Přepadala a vraždila rytíře. Obětí na hradu přibývalo a bylo již už na dvě stovky. Silvestro ji varoval, aby byla opatrnější a svou krvelačnost nepřeháněla. Nabídl jí plán, že Ulricha zabijí, vezmou jeho peníze a společně uprchnou do Itálie. Požár vražedného hradu měl pak zahladit všechny stopy. Impérie vyzvala Ulricha, aby opustil manželku, oženil se s ní a odjel s ní do Říma. Ulrich se nejprve této myšlenky zděsil, ale nakonec ho láska přemohla a byl k tomuto činu plně odhodlán.

Marta se plna zoufalství vydala na Wankovu radu do jeskyně v lese, kde zasedal jakýsi tajný soud. Před tímto soudem obžalovala Italku, že záludnými kousky očarovala a odlákala jejího muže. Tajný soud už měl zprávu o tom, kolik lidí Impérie zavraždila na Duraně. Proto ji vyzval, aby se dostavila k soudu a zodpovídala se ze svých činů. Ale Impéria se tomu vysmála a byla si naprosto jistá svým úspěchem.

Ulrich se rozloučil se ženou, které odkázal Cimburk a vydal se na cestu k milence. Také na Duraně se konaly veliké přípravy. Impéria a Silvestro byli připraveni uskutečnit svůj šílený záměr. Ulrichův průvod se již blížil k hradu. Impéria se dopustila pro ni osudné chyby, když neuposlechla Silvestrových rad, a vyšla Ulrichovi, své poslední oběti vstříc. Před hradem ji totiž chytili členové tajného soudu a po vynesení rozsudku krutou vražedkyni pro výstrahu před jejím vlastním hradem pověsili. V tom okamžiku začal hrad hořet a úplně zmizel i s mrtvolou Impérie.

Ulrich, když se dozvěděl pravdu, vydal se na zpáteční cestu k Cimburku. Ale nevrátil se na něj ihned, neboť jak bývalo zvykem, musel nejprve odčinit svou vinu v litých bojích světových válčišť. Až po pěti letech, kdy se vyznamenal svou statečností, se vrátil v pokoře ke své manželce a šťastně pak až do konce života žili v cimburských komnatách.

3) Informace

4) O založení Cimburku

O založení Cimburku

Cimburk ležící na zalesněném kopci nad Městečkem Trnávkou budí dodnes pozornost každého pocestného, který se rád nechá unést krásou romantických rozvalin. Původ tohoto svědka dávných časů je opředen mnoha tajemstvími, která může rozluštit jen čas. Na místě bývalého hradu prý v hodně dávných dobách stával jen dvorec zámožného sedláka, který získal nevídaně veliké bohatství tím, že nečestným a hříšným způsobem vykořisťoval okolí v bídě se topící poddané, kteří byli nuceni dřít od rána do večera na jeho rozsáhlých polích, v lesích a při rybolovu. Není proto divu, že svého pána nenáviděli, ale nemohli si nijak pomoci. Až jednou, když už si skutečně nevěděli rady, sedláka prokleli. Kletba trnáveckých nuzáků se vyplnila. Bohatec náhle v bolestech zemřel a jeho sídlo se i s truhlicemi plnými nakeťasených pokladů propadlo do skal.

Uplynula dlouhá léta, když se lidé teprve dověděli, že se propadlý sklep o půlnoci otvírá a v tento smutný čas je možné poklad za jistých okolností vyzvednout. Mnoho odvážných mužů se o to také pokusilo, ale všichni ve sklepě zahynuli a již nikdy je nikdo nespatřil. Jen jeden měl štěstí, nuzný potulný muzikant, který tento kraj vždy několikrát v roce navštěvoval.

Když se odvážil muzikant vstoupit do podzemí, zjevil se mu duch zemřelého bohatce. Ukázal mu na kupu zlaťáků a řekl mu, že když ji dokáže rozdělit přesně na dvě poloviny, bude jedna hromádka jeho a druhou pak dá rozdělit chudým v kraji. Pokud to nedokáže, propadne se do skal a zemře stejně, jako jeho předchůdci.

Muzikant nelenil a dal se do práce. Počítal a překládal zlaté mince z jedné kupy na dvě menší. Když své dílo skončil, jeden zlaťák mu zbyl. Co s ním? Dlouho se ale nerozmýšlel. Vytáhl z kapsy starý nůž, který se u nich v rodině dědil z generace na generaci, aby přesně půlil tolik vzácný chléb a rázným dupnutím na jeho břit peníz rozpůlil. Každou půli vhodil na jednu hromádku.

Duch se v tu chvíli za strašlivého rachotu, připomínající hrom, propadl do skal, aby už nikdy nevyhrožoval a neubližoval. Muzikant sebral peníze, rozdělil je mezi chudý lid a za svou odměnu si vystavěl sídlo, které podle krásných architektonických prvků nazval Cimburkem. Na něm pak žil šťastně až do své smrti, mezi lidem byl oblíben, protože mu pomáhal v nouzi penězi i radou.


5) Strašidlo v ovčárně

Strašidlo v ovčárně 

V trnavské ovčárně byli kdysi znepokojováni různými zvuky a hřmotem, jehož původ si nedovedli vysvětlit. V noci bývali obyvatelé často probuzeni pádnými kroky. Slyšeli jasně, že tam někdo chodí, ale když se ptali, kdo tam je, nedostali odpověď. Rozžali světlo, prohledali celou místnost, nikde však nikoho nebylo. Dveře byly zavřeny, v síni také nikdo nebyl a dveře zvenčí byly dobře uzamknuty. V celém domě nebyl nikdo cizí, ale oni jasně slyšeli uvnitř domu kroky.


Jindy zase bylo slyšet kroky před okny nebo u dveří v síni, ale nikdy nevypátrali, kdo tam chodí. Mnohdy je uslyšeli i tehdy, když ještě bděli. Hleděli oknem, zdali někoho neuvidí, ale marně. Kroky se silně ozývaly, nikdo však kolem nešel. 

Několikrát jim někdo zaburcoval na okno, až se otřáslo, zadupal na prahu dveří, nebo dokonce zatloukl na dveře, ale před stavením nebylo nikoho vidět. Také z komína se ozývaly záhadné zvuky. To se opakovalo tak často, že se lidé v ovčárně báli bydlet. Pak to ustalo a byl pokoj. Lidé povídali, že to učinil zlý duch, aby lidi znepokojoval. Kolem ovčárny se báli v noci chodit, aby je strašidlo neprohnalo.



6) O Cimburku

O Cimburku

Z kopce nad Trnávkou hledí do údolí Třebůvky a daleko do Malé Hané šeré rozvaliny hradu Cimburka. Býval to kdysi pyšný a mocný hrad, ale je tomu již dávno, co stál v lesku a slávě. Vzpínal se do oblak jako nadpozemský oř a vystavoval své neporušené zdi větrům a dešťům. A co jméno z něho vzešlého rodu vyslovováno s úctou doma i za hranicemi.

Tenkrát, v těch dávno zapomenutých časech, vytáhl pán hradu do boje, aby bojoval proti nevěřícím. Doma nechal jen svou krásnou a spanilou dceru. Byl přesvědčen, že dívka je v bezpečí, neboť cimburský kastelán mnohokrát osvědčil věrnost a nevelká posádka byla vybrána s největší pečlivostí. Ani na mysl nepřišlo rytíři, že by se v jeho nepřítomnosti na Cimburku mohlo cokoliv nešťastného přihodit.

Vůbec nevzpomněl na Bořka, loupežného rytíře z Vražtýna, jehož hrádek trčel vzpurně nad Malou Hanou naproti Cimburku. Nevzpomněl na jeho uražené ješitnosti, jeho touhy po odplatě a bezohlednosti, surovost a nesnášenlivost. Pro tyto vlastnosti byl odbyt, když přišel na Cimburk na námluvy.

Dvě léta se bojovalo ve Svaté zemi, dvě léta den co den vyhlížela dcera svého milovaného otce. Procházela opuštěným a smutným hradem, postávala na nejvyšších místech, sedávala u oken a pohlížela na líbezný kraj pod sebou, na čarokrásnou rovinu vroubenou lesnatými a voňavými kopci, poli, sady a loukami. Vyhlížela ráno, v poledne i večer a s nočním časem smutně odcházela do svých komnat.

Jednoho večera hleděla do kraje déle než jindy a připomínala si milovaného otce. A tu se jí zazdálo, že slyší koňský dupot a zaržání. Avšak místo radosti

vyvstala jí v duši zlá předtucha. Zalekla se nejbližších chvil, neboť hradní psi začali žalostně výt. Brzy se také ozvalo z věže volání stráže. Varování! Posádka zanechala hry v kostky, chápala se zbraní a spěchala na svá místa. Cimburk byl přepaden!

Po krátkém boji padl svoditý most a Bořek z Vražtýna se vedral na nádvoří. Jeho zmatené výkřiky patřily Cimburkově dceři. Chtěl ji bezpochyby unést, neboť si klestil cestu ke vchodu do jejích komnat. Tam se jej však pokusil zastavit sám věrný kastelán. A zatím, co spolu bojovali na život a na smrt, urozená panna posbírala všechny šperky a cennosti a spasila se útěkem tajnou podzemní chodbou.

Nikdo ji nemohl pronásledovat. Kastelán, který jediný kromě ní chodbu znal, vykoupil smrtí z Bořkovy ruky spásu své paní. A když vítěz hledal oběť své nenávisti, nenašel ji. „Zapalte to hnízdo,“ křikl hněvivě. „A obkličte je, ať nikdo

z plamenů neunikne!“ Stalo se a přes noc bylo z krásného hradu doutnající spáleniště. Krásná panna se zatím dostala do dvorce, ale hrozné neštěstí ji doslova zdrtilo. Marná byla snaha pachtýře dvora a jeho ženy. Smrt se nedala odbýt.

Sotva zapadl kámen na rodinné hrobce, objevil se starý Cimburk navrátivší se z bojišť. Cestou se dověděl, co jej doma čeká. Hněv byl v jeho tváři, opálené jižním sluncem a ošlehané přímořskými větry. Dlouho klečel u hrobu své nešťastné dcery. Ale potom se vypravil s družinou svých přátel na blízký Vražtýn, aby našel útěchu i v spravedlivé pomstě. Loupežnické hnízdo nad Vrážným bylo ztečeno a srovnáno se zemí, takže dnes jen valy vydávají svědectví o tom, kde kdysi stávalo. Bořek byl zajat a uvržen do hladomorny zničeného Cimburka, aby již na tomto světě pykal za své hříchy.

Cimburk ležel potom dlouho pustý nahoře na skalinách a teprve páni z Boskovic oživili zas jeho sály rytířskými hrami a zpěvy o lásce a statečnosti.


7) Harfenistka na Cimburku

Harfenistka na Cimburku

Nad Městečkem Trnávkou se zvedá mohutný kopec se zříceninou hradu Cimburku. Asi před třemi sty lety procházel při západu slunce po prašné cestě k Moravské Třebové urostlý pocestný. Vtom spatřil na cimbuří hradu bíle oděnou dívku, která přízračně bledými prsty hrála na harfu a zpívala smutnou píseň. Líbezné zjevení přimělo mladíka vystoupat na kopec a zeptat se pěvkyně, co ji trápí. Dívka pravila: „Byl jsi vyvolen za mého vysvoboditele, na kterého čekám už sto let. Jen v tento jediný den se mohu zjevit v lidské podobě; po dlouhý čas jsem zakleta v odporné stvoření. Cítíš-li se dost silný na to, abys příšeru, kterou zítra ráno uvidíš sedět na tomto kameni, políbil, budu vysvobozena.“ Pocestný přislíbil. Když ale druhý den přišel, aby slib vyplnil, uviděl na kameni strašlivou obludu, vyděsil se a dal se na útěk. Tu uslyšel hlas:
   …čistá panna musí v této hrůzné noci
       mlčky zasadit žalud. Až z něj vyroste strom
       a jeho kmen bude tak silný, že z jednoho kusu
       bude možno vyřezat kolébku, teprve potom se narodí hrdina.
       Musí v této kolébce spávat a až se stane mužem, zbavit mě kletby.

Ještě dnes vídají lidé o půlnoci bílou postavu čekající na zřícenině na své vysvobození.


8) Bílá paní na Cimburku

Bílá paní na Cimburku

Na Cimburku žije bílá paní, která se ve dne zdržuje ve sklepení pod hradem. Vychází ven jen o půlnoci, projde bývalým nádvořím a prochází se pak po zdech zříceniny. Bývá oblečena do dlouhých bílých šatů, ruce má složeny na prsou a vždy žalostně pláče.

Je to bývalá hradní paní, která měla jediné dítě, roztomilou dcerku. Opatrovala ji jako oko v hlavě, snášela jí vše, co si přála, kupovala pro ni lahůdky ze vzdálených míst a strojila ji do nejkrásnějších šatů. Ale děvčátko bylo bledé a stále churavělo.

Hradní paní zvala na Cimburk slavné lékaře z Olomouce, z Brna i z Prahy, ba někteří přijeli až z daleké Itálie, ale nikdo nemohl pomoci. Děti v městečku pod hradem byly červené a zdravé, ale hradní dcerka byla bledá jako sníh a slabostí nemohla ani chodit.

Zkušený lékař z daleké Florencie se tomu divil: „Krajina je zde zdravá, lidé mají dostatek potravy, děti ve vesnicích zdravím přímo kypí, jenom ta hradní slečinka je hubená a bledá. Plíce a srdíčko má v pořádku, co jí tedy chybí?“ Vrtěl nad tím hlavou a vyptával se: „Čím to děvče živíte? Co jí?“ Hradní paní odpovídala lékaři se slzami v očích: „Ach, vzácný pane, ona jí velice málo! Nechutná jí polévka, nechce se ani napít mléka a také chlebem pohrdá.“ – „A vy jí takovou neposlušnost trpíte? Pak se nedivím, že je taková bledá a slabá. Malé děti musí jíst všecko, co se jim předloží! Nebude-li jíst polévku, mléko, máslo a ovoce, zemře.“

Paní se dala do pláče a prosila dcerku, aby jedla všechno, co jedí jiné děti. Děvče vzdorně pohodilo hlavou a neposlechlo matku ani lékaře. Když lékař viděl, že jeho rady a napomínání se míjejí účinkem, rozhněval se a odjel z hradu.

Na Cimburku nastal smutek. Děvče jedlo jen mlsky a ostatní jídla odmítalo. Sláblo čím dál víc, až jednoho dne zemřelo. Paní plakala, volala celé dny a noci svoji dcerušku, která již byla pochována v hrobě u trnavského kostela a své matce se neozývala. Ubohá hradní paní žalem zešílela. Nevycházela z hradních síní a komnat, v noci však vyběhla ven a chodila po hradbách, kde hledala své dítě.

Na Cimburku se vystřídalo mnoho majitelů. Hrad posléze zpustl, až konečně se stal pouhou zříceninou. Bílá hradní paní však stále obchází jeho zdi a hledá dcerku, která zde kdysi zemřela.


9) Závěr                                                                                                                                                     

Milí, vítejte na Cimburku.

Stali jste se na chvíli poutníky a objevili kouzlo pověstí našeho kraje. Nebyla to určitě cesta obyčejná. Provázela jsem Vás já, bílá paní, protože se v této oblasti vyznám jako nikdo jiný.

Snad každý hrad či zřícenina má svého ducha, bílou paní, historky a pověsti s nádechem tajemna. Důkazy o pravdivosti pověstí nemáme, stejně jako chybí doklad, který by jejich existenci zpochybnil. Nejdříve vznikne malý kousek pravdy. K té jeden přidá kousek příběhu, druhý ten děj trochu pozmění, a když takové povídání někdo zapíše, je to už skoro jako pravda. Nacházíte se na poslední zastávce „putování s bílou paní“. Budete-li mít štěstí, možná se na Cimburku potkáme. Třeba i uslyšíte, co vypráví meluzína, když se prohání nad hradbami. Pokud se za mnou vydaly děti, najdou možná i poklad, který je zde ukrytý.






Comments